Historie rodu Liechtensteinů
Stručná historie rodu Liechtensteinů
Jak přišli Lichtenštejnové do českých zemí
Počátky rodu liechtensteinů můžeme vystopovat v Bavorsku v 11. století. Odtud se rod dostal na území Dolních Rakous. Liechtensteinové patří mezi nejstarší dolnorakouské šlechtické rody.Prvním písemně doloženým příslušníkem tohoto rodu byl ale až Hugo von Liechtenstein, který se nazýval podle hradu u Mödlingu jižně od Vídně (připomínán je v letech 1133 až 1156).
Z dalších členů rodu připomeňme významného politika a minnesingera (zpěvák rytířských lyrických písní) Ulricha z Liechtensteinu (1200 – 1275). Roku 1227 se zúčastnil slavné Venušiny jízdy rytířů z Benátek do Valtic. Cestou zvítězil ve 307 soubojích. V roce 1252 se zúčastnil svatby Přemysla Otakara II. s o půl století starší rakouskou a štýrskou vévodkyní Markétou Babenberskou – díky ní získal nárok na její rakouské dědictví, ale nemohla mu dát dědice, proto se s ním později rozvedl. Roku 1268 upadl pan Ulrich nakrátko v královu nemilost a byl uvězněn.
Ulrichův bratr Jindřich I. založil moravsko-rakouskou větev rodu. Patřil mezi přední stoupence českého krále Přemysla Otakara II, od kterého v roce 1249 získal za věrné služby hrad a ves Mikulov a jeho rod tak vstoupil na Moravu. Naproti tomu jeho syn Jindřich II. stál na straně Rudolfa Habsburského a v bitvě na Moravském poli 26. 8. 1278 bojoval v jeho řadách.
Hrad Mikulov byl prvním panstvím Liechtensteinů na Moravě
Jeho syn Hartneid II. podporoval krále Jana Lucemburského v jeho zápase s habsburskými vévody Albrechtem II. a Otou o český trůn. Zato od něj získal řadu privilegií a také hrad Děvičky, který připojil k mikulovskému panství. Syn Jan I. pak získal v roce 1370 další významné sídlo Liechtensteinů na Moravě - panství Lednice (něm. Eisgrub). V roce 1395 se Liechtensteinům podařilo několika majetkovými operacemi získat své hlavní sídlo – Valtice, které patřily až do roku 1920 k Dolnímu Rakousku pod názvem Feldsberg. V roce 1919 získalo Československo Valticko ze strategických důvodů, na základě mírové smlouvy ze St. Germaine.
Při druhém uvěznění krále Václava IV. mu pomohl Jan II. z Liechtensteinu pomohl k útěku z Vídně. V neděli 11. listopadu 1403 po obědě, se českému králi za pomoci přátel podařilo v přestrojení dostat ze zajetí a v doprovodu čtyř jezdců uprchnout z Vídně. K večeru se přeplavil na druhý břeh Dunaje u osady Stadlau, kde ho již očekával Jan II. z Liechtensteinu s padesáti jezdci, kteří ho bezpečně dopravili na hrad Mikulov. Za husitských válek stáli Liechtensteinové na straně císaře Zikmunda.
Z dalších osobností rodu připomeňme alespoň jednu. V listopadu 1449 oženil Oldřich II. z Rožmberka svou dceru Perchtu s Janem V. z Liechtensteina, sídlícím na hradě Mikulov. Pan Jan ale neměl dobrou povahu, měl spory se sousedy a občas dokonce přepadával na moravsko-rakouském pomezí kupce. Když se Oldřich II. opozdil s výplatou věna, postupně se k paní Perchtě začal on i jeho matka chovat zle. Měla často dokonce i hlad, trpěla ústrky (její strastiplný život popisuje 25 česky a 15 německy psaných listů). Když Jan V. roku 1473 umíral a Perchta mu odmítla jeho příkoří odpustit, proklel ji a po své smrti ve Vídni dne 2. května 1476 se stala Bílou paní rožmberskou, chránící svůj rod.
Liechtensteinové a osvobození krále Václava IV.
Dlouhodobé spory mezi českým a římským králem Václavem IV. a jeho příbuznými a šlechtou vyvrcholily ve dvou zajetích krále. Poprvé ho roku 1394 zajali předáci šlechty. Podruhé byl král uvězněn z podnětu jeho bratra Zikmunda dne 6. března 1402 na Pražském hradě. Královský dvůr a pokladna byly vypleněny, ale nepodařilo se obsadit všechny královské hrady. Král Václav byl mezitím převezen do Vídně, kde za jeho bezpečnost odpovídal vévoda Albrecht IV. Česká šlechta se pokoušela ho vysvobodit ze zajetí, a proto vévodu navštívila velká skupina dvořanů. Někteří šlechtici se nabídli jako rukojmí za svého krále.
Zajatý král uzavřel dohodu o spojenectví s vévodou, který na oplátku zmírnil podmínky jeho věznění. Neznáme přesně okolnosti králova útěku, které byly později přibájeny, víme ale, že v neděli 11. listopadu 1403 po obědě, se českému králi za pomoci přátel podařilo v přestrojení dostat ze zajetí a v doprovodu čtyř jezdců uprchnout z Vídně.
K večeru se přeplavil na druhý břeh Dunaje u osady Stadlau, kde ho již očekával Jan II. z Liechtensteinu s padesáti jezdci, kteří ho bezpečně dopravili na hrad Mikulov. Ve Vídni zůstali dobrovolní rukojmí za krále, které vévoda Albrecht IV. zadržel. Král za ně později zaplatil výkupné. - Václav IV. pak odjel do Brna a odtud z bezpečnostních důvodů oklikami na hrad Karlštejn. Liechtensteinové se za svou pomoc králi dočkal odměny. Mimo jiné jim král roku 1419 potvrdil udělení Břeclavi v léno.
Zatímco Jan II. byl členem rady markraběte Jošta Lucemburského, Jindřich V. byl hofmistrem vévody Leopolda. Rod vlastnící majetky na obou stranách moravsko-rakouské hranice tak měl znovu dvojí politickou orientaci. Právě to předurčilo Jindřicha V. z Liechtensteinu, který vstoupil do služeb Václava IV. jako velitel královského města Znojma, aby roku 1414 zprostředkoval zastavení bojů mezi moravskou a rakouskou šlechtou. Ještě před tím, ale koncem roku 1405 nebo začátkem roku 1406 zaplatil Jošt Lucemburský výkupné 2000 kop grošů za Jana a Jindřicha z Liechtensteinu. kteří v jeho službách upadli do zajetí.
V době husitských válek se Liechtensteinové postavili na stranu dědice krále Václava IV – jeho bratra Zikmunda. Oproti obecnému názoru na „lišku ryšavou“ je nutné s odstupem času říci, že císař a král český a uherský Zikmund Lucemburský byl mnohem schopnější panovník, než jeho starší bratr. Je považován za jednoho z nejlepších císařů Říše římské, který dokázal řešit problémy spojené s církevním schizmatem, válkami s Turky, i s husity.
Roku 1420 doprovázel Hartneid V. z Liechtensteina císaře Zikmunda na korunovaci do Prahy. Několikrát mu pak bylo svěřeno velení na hradě Špilberku. Díky protihusitské politice pak byla liechtensteinská panství na Moravě několikrát vypleněna husitskými vojsky (Podivín, Valtice, Mikulov aj.).
Bílá paní rožmberská žila na Mikulově
Fiktivní portrét tzv. Bílé paní Rožmberské ani pravděpodobný portrét Perchty z Rožmberka (správně Berta) na zámku Český Krumlov málo vypovídají o osudu této ženy. Narodila se roku 1429 a byla vychovávána na kultivovaném dvoře svého otce Oldřicha II. z Rožmberka na Krumlově. Ačkoliv pana Oldřicha známe jako všehoschopného politika a padělatele královských listin, jeho děti zřejmě vyrůstaly v láskyplném a kulturním prostředí.
V listopadu 1449 ji otec oženil s Janem V. z Liechtensteina, sídlícím na hradě Mikulov, který nechtěl vysoké věno, na které pan Oldřich po husitských válkách neměl. Pan Jan ale neměl dobrou povahu, měl spory se sousedy a občas dokonce přepadával na moravsko-rakouském pomezí kupce. Když se Oldřich II. opozdil s výplatou věna, postupně se k paní Perchtě začal on i jeho matka chovat zle. Měla často dokonce i hlad, trpěla ústrky.
Jeho špatné chování k ní se nezlepšilo ani po narození syna a dcery, ani díky desítkám prosebným dopisů, které posílala z Mikulova otci a bratrovi Jindřichovi (dochovalo se 25 česky a 15 německy psaných listů). Neúspěšně za ni intervenoval i král Jiří z Poděbrad. Syna Andrease si vzal hrubý pan Jan na výchovu a ten při tréninku souboje nešťastnou náhodou zbytečně zemřel. Dcera Alžběta se provdala a měla děti, ale později zemřela ve Vídni na mor. Když Jan V. v červenci 1473 umíral, paní Perchta mu jeho špatné chování neodpustila, a proto ji prý proklel slovy: „Nechť ani v hrobě nemáš klidu!“
Ona se pak starala o chudé a nemocné morem, ale nakazila se jím a 2. května 1476 ve Vídni zemřela. Nechtěla být pohřbena vedle nemilovaného manžela ani v rožmberské hrobce a proto byla pochována ve Vídni v klášteře U Skotů, kde kdysi nalezla azyl. Od té doby se stala dobrým duchem Rožmberků, oznamujícím budoucnost rodu. Když se zjevila s bílými rukavičkami nebo šatem, znamenalo to dobré pro rod (např. narození potomka), červené znamenaly požár a černé značily smrt.
Údajný portrét Perchty z Rožmberka, provdané na mikulov za Jana V. z Liechtensteina (sbírka zámku Český Krumlov).
Dne 3. března 1504 byla uzavřena dědická smlouva mezi Kryštofem III. rakouským polním maršálkem a dědičným číšníkem (zakladatel mikulovské linie), jeho synovci Jiřím IV. (1480 - 1548) a Erasmem (1483 - 1524) z valtické linie. Rodinná dohoda stanovila princip hlavy (stařešiny) rodu, který byl obdařen všemi lény a měl předkupní právo uvnitř rodu. Liechtensteinové z mikulovské větve byli ve 2. polovině 16. století protestanty a umožnili na zdejším panství život novokřtěncům. To se ale změnilo již koncem 16. století.
Karel I. – zakladatel rodové moci
Asi nejznámějším z rodu Liechtensteinů u nás je Karel I. (1569 - 1627). Vzdělání získal na proslulé českobratrské škole v Ivančicích a v Ženevě. Dědictvím získal dolnorakouská panství Valtice a Herrnbaumgarten a panství Lednice na Moravě. Když se v roce 1596 se oženil s bohatou nevěstou Annou Marií Černohorskou z Boskovic získal výnosná panství Černá Hora a Úsov.
Karlův mladší bratr Maxmilián získal dolnorakouská panství Ranšpurk a Cahnov (něm. Hohenau), nejmladší z bratrů Gundakar obdržel panství Wilfersdorf a Ringelsdorf. Maxmilián se roku 1597 oženil se sestrou své švagrové Kateřinou z Boskovic (1579-1637), se kterou vyženil panství Bučovice a Pozořice – bývalý ohromný majetek pánů z Boskovic se tak věnem dostal celý do rukou Liechtensteinů.
Pro další kariéru Liechtensteinů byla důležitá konverze všech tří bratrů ke katolickému náboženství. Jako první konvertoval Karel z Liechtensteina roku 1599 a zakrátko získal na dva roky úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě. O rok později se stal nejvyšším hofmistrem císaře Rudolfa II. a tento nejdůležitější dvorský úřad zastával v letech 1600 - 1603 a 1606 - 1607. Další významný úřad získal Karel z Liechtensteina v roce 1604, když se stal moravským zemským hejtmanem (1604 - 1606) a jeho hlavním úkolem bylo bránit Moravské markrabství proti vojsku Štěpána Bočkaje.
Ve sporu císaře Rudolfa s jeho bratrem arcivévodou Matyášem roku 1608 se postavil na Matyášovu stranu, za což ho Rudolf II. zbavil funkce nejvyššího hofmistra a moravského hejtmana. Ale král Matyáš ho v prosinci téhož roku dědičně povýšil do knížecího stavu (tento titul byl v českých zemích naprostou novinkou). V roce 1614 od něj získal lénem i vévodství opavské a později získal i vévodství krnovské. – Jejich znaky jsou dodnes v erbu Liechtensteinů i státního znaku Knížectví lichtenštejnského.
Za stavovského povstání se Karel I. postavil na stranu císaře a krále Ferdinanda II. Správcem království se stal vévoda Maxmilián Bavorský a ten si jako svého komisaře vyžádal Karla I. z Liechtensteinu, Týden po bitvě na Bílé hoře vévoda odjel s bohatou kořistí zpátky do Bavor a Karla Liechtensteina jmenoval svým zástupcem. S potrestáním odbojných stavů si totiž nechtěl „špinit ruce“. V Praze zůstaly jen tři pluky pěchoty a oddíl jízdy a v zemi nekatolický státní aparát. Císařský komisař proto bral ohledy na mínění stavovských kruhů v zemi, za což byl katolíky u dvora obviněn, že je vůči nekatolíkům mírný. Podařilo se mu také učinit přítrž nejvážnějším excesům císařské armády.
Když navrhl ponechat v zemi loajální staroutrakvistickou církev, ihned vzbudil ve Vídni podezření. Protože ho vídeňští byrokraté neustále obviňovali z nečinnosti, podal již 11. listopadu demisi. Teprve poté se císařští úředníci trochu „zkrotili“. Možná si uvědomili, že císařská strana ještě nemá vyhráno. Teprve po několika opakovaných příkazech císaře poslal do Vídně seznam hlavních provinilců. Dne 17. ledna 1621 byl Karel I. jmenován královským místodržitelem, který byl odpovědný pouze císaři.
Když ale kníže obdržel dekret se svým jmenováním předsedou zvláštního soudního tribunálu, snažil se tohoto úkolu zbavit. Poukazoval na to, že v čele stojí obvykle panovník a pokud nemůže on sám, měl by to Prahy přijet některý z jeho bratrů. Císař na to nedbal a první zasedání zvláštního soudu se konalo již v březnu. Při dalších jednáních se dvorem ve Vídni se snažil snížit počet návrhů trestů smrti, což se mu podařilo. Karel I. z Liechtensteina pak získal jako královský místodržící nevděčný úkol provést popravy 27 českých pánů 21. 6. 1621.
Karel I. z Liechtensteina položil základy bohatství svého rodu na Moravě a v Čechách. Ke zděděným a vyženěným statkům přikoupil roku 1602 panství Plumlov, V roce 1622 od císaře získal vévodství krnovské a navíc přikoupil panství Moravská Třebová, Šumperk, Zábřeh, Branná, Ruda nad Moravou a Lanškroun. Získal rovněž Velké Losiny, Bludov nebo Sovinec. Od Albrechta z Valdštejna koupil v roce 1622 velké a výnosné panství Kostelec nad černými lesy. Velké finanční prostředky získal svojí účastí v tzv. mincovním konsorciu, které razilo nekvalitní stříbrné mince, což vedlo roku 1623 až ke státnímu úpadku a úřednímu snížení hodnoty mincí o 80%.
Díky velkému bohatství se stal mecenášem a sběratelem umění. Od roku 1608 přestavoval Valtice na knížecí rezidenci, kterou i opevnil. Nové opevnění roku 1605 odolalo obležení vojskem Štefana Bočkaje. Barokní přestavba proběhla za Karlova syna Karla Eusebia – mimochodem, jako otec trval na jeho znalosti českého jazyka. Karel z Liechtensteina zemřel v Praze náhle na mrtvici 12. února 1627, podle tradice poté, co obdržel zprávu o vyplenění svých slezských panství císařskými vojáky. Nejprve byl Karel I. pohřben v kostele ve Valticích, odkud bylo jeho tělo v roce 1633 převezeno do nové rodinné hrobky ve Vranově u Brna.
Kníže Karel I. z Liechtensteinu. Kníže Jan Adam I. zakladatel Lichtenštejnska. Kníže Josef Václav, diplomat a reformátor dělostřelectva.
Historie rodu od třicetileté války
Jeho syn Karel Eusebius (11. 4. 1611 – 5. 4. 1684 Kostelec nad černými lesy) se politice vyhýbal a věnoval se především správě svých panství a zálibám. Za jeho vlády byl barokně přestavěn zámek ve Valticích na reprezentativní knížecí rezidenci. Nemocný kníže zemřel na černokosteleckém zámku a byl až do roku 1699 pohřben v zámecké kapli sv. Vojtěcha a teprve poté bylo jeho tělo převezeno do rodinné hrobky ve Vranově u Brna.
Třetí kníže Jan Adam I. Ondřej kníže z Liechtensteinu (30. 11. 1657 Brno -16.6. 1712 Vídeň) prokázal své organizační schopnosti prokázal při správě svých statků. Zavedl na nich hospodářské reformy a mimo jiné snížil na třetinu počet knížecích úředníků a služebnictva. Dokázal se také vyrovnat s vysokými dluhy, které zdědil po otci. Pro své zkušenosti s řízením panství byl císařem požádán o reformu státních financí. V letech 1703-1705 byl prezidentem první rakouské státní banky Banco del Giro.
V roce 1693 získal řád Zlatého rouna. Byl považován za šedou eminenci císařského dvora a nazýván také Jan Adam Bohatý. Ačkoliv byl v celku velmi mírumilovný, židům obecně nepřál, např. dekretem ze dne 7. září 1686 zakázal židům na černokosteleckém panství konat bohoslužby.
Kníže byl velkým mecenášem umělců a do historie se zapsal také jako stavitel zámku Plumlov u Prostějova, majorátního a zahradního paláce ve Vídni nebo Nového zámku u Lanškrouna. Barokně přestavěl zámek v Lednici. Bohatství mu také umožnilo rozšířit majetek rodu – v letech 1692-1699 koupil za 3,6 milionů zlatých panství Hodonín, Karlovec, Šternberk, Červený Hrádek a několik panství v Rakousku. Zejména ale položil základy lichtenštejnského knížectví.
Kníže Antonín Florián z Liechtensteinu (28. 5. 1656 Wilfersdorf – 11. 10. 1721 Vídeň) vstoupil do císařských služeb roku 1676 jako správce pokladny. V roce 1687 ho císař poslal jako svého mimořádného vyslance do Říma. Po návratu do Vídně se stal nejvyšším hofmistrem arcivévody Karla (budoucího císaře Karla VI.). V roce 1719 od něj získal povýšení alpských panství na říšské knížectví Liechtenstein.
Z dalších vládnoucích knížat připomeňme knížete Josefa Václava (9. 8. 1696 Praha – 10. 2. 1772 Vídeň), strýce vévodkyně Marie Terezie de Savoy-Carignano, který byl významným císařským diplomatem, vojevůdcem a reformátorem dělostřelectva (viz panel č. 14).
Další hlavou rodu se stal jeho synovec princ František Josef I. (19. 11. 1726 Mailand – 18. 8. 1781 Mety). V roce 1763 byl vyslán na diplomatickou misi do Španělska, aby přivezl portrét arcivévody Leopolda jeho snoubence Marii Ludovice Španělské. V roce 1772 se po svém strýci Josefu Václavovi stal hlavou rodu. V roce 1750 se oženil s Leopoldinou hraběnkou ze Sterbergu (1733 – 1809). Jejich potomky pokračuje vládnoucí linie Liechtensteinů dodnes.
Jejich prvorozený syn princ Alois I. Josef (14. 5. 1759 Vídeň - 24. 3. 1805 Vídeň) v mládí navštívil i Anglii, která v té době byla vzorem, pokud jde o architekturu, průmysl, dopravu nebo politický systém. Věnoval se pak především správě svých panství, ale také krátce působil v císařské armádě. V roce 1790 zaměstnal geniálního architekta a vynálezce Josefa Hardtmutha (1752 - 1816), který pro něj přestavěl tzv. majorátní palác ve Vídni. Lednický zámecký park doplnil o řadu malebných staveb jako např. minaret.
Po jeho předčasné smrti se hlavou rodu stal jeho mladší bratr Jan I. kníže z Liechtensteinu (27. 6. 1760 Vídeň – 20. 4. 1836 Vídeň). Kníže byl skvělý diplomat a vynikající vojevůdce. V červnu se 1790 proslavil v bojích o pevnost Cetyni v Černé Hoře, za což byl vyznamenán rytířským křížem Řádu Marie Terezie. Do hodnosti generálmajora byl povýšen v roce 1794 za odvážný útok na tábor francouzské armády u Mauberge. Dalších úspěchů dosáhl v bitvách u Würtzburgu a Rastattu.
Vyznamenal se v bitvě u Slavkova (2. 12. 1805), po které dojednal setkání císaře Františka I. s císařem Napoleonem. Jan I. patřil mezi nejschopnější a nejstatečnější rakouské důstojníky, asi jako jediného z nich a arcivévodu Karla Ludvíka (1771 – 1847), ho respektoval i sám Napoleon Bonaparte. Díky svým úspěchům a statečnosti byl postupně vyznamenán všemi stupni vojenského řádu Marie Terezie.
Za rakouskou stranu roku 1806 podepisoval mírovou smlouvu v Prešpurku a získal řád Zlatého rouna. V září 1806 povýšen na maršála, v roce 1809 se vyznamenal v bitvách u Aspern a u Wagramu. Dne 14. 10. 1809 uzavíral nevýhodný Schönnbrunský mír.
Jeho syn princ Alois II. (25. 5. 1796 Vídeň – 12. 11. 1858 Lednice) získal vynikající vzdělání. V roce 1818 navštívil jako první člen rodu Lichtenštejnsko. O 30 let později mu dal první ústavu. Kníže Alois II. byl známým hospodářským reformátorem. Zasloužil se o vybudování první zemědělské školy v habsburské monarchii. V letech 1849-1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti. Kníže přijal členství v 74 vědeckých, technických a charitativních spolcích, které finančně podporoval. Podle vzoru zámku Windsor dal přestavět zámek v Lednici a u něj proslulý skleník.
Kníže a maršál Jan I. Kníže Alois II. Kníže Jan II. "Dobrotivý".
Do dějin rodu se zlatým písmem zapsal jeho syn princ Jan II. zvaný Dobrotivý (5. 10. 1840 Lednice - 11. 2. 1929 Valtice). Byl velmi vzdělaný a známý filantrop. Špičkové vzdělání v národním hospodářství a technice a jako vynikající hospodář skvěle řídil svá panství na Moravě, v Čechách a v Rakousku a zasloužil se o zlepšení hospodářské situace v Lichtenštejnsku (zavádění lehkého průmyslu).
Panství Liechtensteinů se rozprostírala v okolo 600 obcích na území tří států. Liechtensteinové měli patronátní právo k 237 kostelům v 174 farnostech. Kníže využil své znalosti a schopnosti svého správního aparátu, i ekonomickou sílu svých panství, ke zlepšení života obyvatel těchto měst a obcí. Podporoval stavbu nebo opravy škol, nemocnic (např. Jubilejní nemocnice ve Valticích – 1909), radnic, kostelů a silnic.
Investoval do lehkého průmyslu, podobně jako Harrachové nebo Schwarzenbergové. Například na černokosteleckém panství založil v roce 1892 cukrovar a další v nedalekých Pečkách o pět let později koupil. Své technické a ekonomické schopnosti využil také jako majitel keramických závodů v Poštorné a v Rakovníku (RAKO). V roce 1899 založil pro všechny své zaměstnance úrazovou pojišťovnu.
Seznam darů a založení různých institucí knížetem Janem II. je nesmírně dlouhý. Např. v roce 1873 založil ve Valticích ovocno – vinařskou školu a roku 1895 Vyšší ovocnářskou a zahradnickou školu v Lednici. V roce 1912 založil „Ústav pro zušlechťování rostlin knížete Jana z Liechtensteinů J. G. Mendela v Lednici na Moravě“. V roce 1852 otevřel na zámku v Úsově první lesnickou školu na Moravě a ve Slezsku a v roce 1898 zde zřídil lesnické a lovecké muzeum. Svou lásku k přírodě potvrdil v roce 1903 vyhlášením nejstarší přírodní rezervace na Moravě, v dnešní chráněné krajinné oblasti Jeseníků Šerák - Keprník - tzv. Liechtensteinský prales.
Kníže Jan II. podporoval řadu vědeckých institucí jako např. Farmakologický ústav vídeňské univerzity a Akademii věd ve Vídni (ročně 10.000 zlatých), velké prostředky věnoval na výzkum rakoviny, kdy 15 let ročně daroval 50.000 zlatých. Finančně také podporoval vydávání knih o historii a umění. Na archeologické výzkumy v Malé Asii věnoval 58.000 zlatých. Velké dary uměleckých děl kníže věnoval muzeím ve Vídni, Brně a Opavě.
Jan II. dal v roce 1862 lichtenštejnskému knížectví moderní ústavu, snížil daně a v roce 1868 zrušil jeho armádu. Kníže Jan II. vydal v roce 1912 první lichtenštejnskou poštovní známku. Po rozpadu habsburské monarchie Lichtenštejnsko uzavřelo celní, poštovní a měnovou unii se Švýcarskem.
Kníže Jan II. se neoženil. Jeho dlouhou 71letou vládu připomínají na všech panstvích jubilejní kameny (na Černokostelecku např. v Louňovičkách, u Krupé a Brníka). Při 50. výročí jeho vlády v roce 1925 ústřední účtárna v Bučovicích spočítala, že kníže Jan II. věnoval na charitativní účely v přepočtu 73,5 milionů švýcarských franků. Z toho kníže věnoval:
- 28 milionů na milodary jednotlivcům
- 10,5 milionu na vědu a umění
- 1,5 milionu na školy
- 5 milionů daroval lichtenštejnskému knížectví
- okolo 12 milionů věnoval na humanitární a charitativní činnost
- 0,5 milionu švýcarských franků činily soukromé dary knížete.
Dalším vládnoucím knížetem se stal Janův mladší bratr princ František I. (28. 8. 1853, zámek Liechtenstein - 25. 6. 1938 Valtice. Věnoval se diplomatické dráze, jako atašé na vyslanectví v Belgii a v letech 1894 - 1899 jako vyslanec v carském Rusku. Hovořil plynně rusky a snažil se neúspěšně obnovit spojenectví mezi Vídní a St. Petěrburkem. Jeho zásluhou byla v roce 1907 zakoupena rozsáhlá knihovna (9.000 výtisků) ruského historika V. A. Bilbasova a byla založena katedra Východoevropské historie na vídeňské univerzitě.
Kníže František I. Kníže František Josef II. Kníže Hans-Adam II. při návštěvě prezidenta ČR v dubnu 2010.
s kněžnou Georginou.
Oženil se teprve v roce 1929 ve svých 76 letech s baronkou židovského původu Elsou von Gutmann, se kterou neměl žádné potomky. Kněžna Elsa se věnovala charitě a oba vystupovali proti nacismu. Proto po anšlusu Rakouska v březnu 1938 musela kněžna utéct z Vídně do Švýcarska. V březnu roku 1938 pověřil nemocný kníže synovce Františka Josefa řízením státu, jako prince-regenta.
Kníže František Josef II. (16. 8. 1906 Frauenthal, Štýrsko - 13. 11. 1989 Vaduz) byl synem knížete Aloise z Liechtensteinu a Alžběty Amálie Rakouské, z vedlejší větve rodu sídlící na zámku Velké Losiny. Jeho kmotrem byl císař František Josef I., jehož byl synovcem. Když 25. července 1938 kníže František I. zemřel, stal se hlavou rodu i státu a prvním knížetem z Liechtensteinu, který trvale sídlil ve Vaduzu. Vzhledem k připojení Rakouska ke Třetí říši a okupaci Československa nebylo bezpečné trvale se nacházet ve Vídni, proto kníže přesídlil do Lichtenštejnska.
Podařilo se mu potlačit pokusy o státní převraty místních nacistických skupin a zabránit okupaci Lichtenštejnska Třetí říší. Za 2. světové války zachovávalo knížectví neutralitu, pod ochranou Švýcarska. Téměř veškerý majetek rodu se nacházel na území ovládaném Říší. Koncem války se knížecím úředníkům podařilo částečně legálně, ale většinou tajně, odvézt většinu nejcennějších uměleckých děl z Rakouska a Moravy do neutrálního Vaduzu a zabránit jejich zničení nebo odcizení.
Po roce 1918 Československo neuznalo nezávislost Liechtenštejnska z obavy, aby tím nedošlo ke zkomplikování provedení první pozemkové reformy na majetcích Liechtensteinů. Do roku 1933 rod přišel o cca 60% nemovitostí, včetně zámků Kostelec nad černými lesy a Koloděje. Diplomatické styky byly navázány až v srpnu 1938. Lichtenštejnsko bylo zastupováno vyslanectvím Švýcarska v Praze.
Když 16. března 1939 Švýcarsko uznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava, došlo tím „de facto“ i k přerušení styků Lichtenštejnska a Československa. Lichtenštejnsko ale diplomatické styky nikdy nepřerušilo, neuznalo Mnichovskou dohodu ani protektorát. Přesto v roce 1945 nebyly diplomatické styky Československem obnoveny, z důvodu plánované konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše.
Majetky lichtenštejnských občanů byly po květnu 1945 zkonfiskovány jako údajně německý majetek, bez ohledu na to, že se jednalo o občany neutrálního státu (nejednalo se jen o knížecí rodinu), kteří měli lichtenštejnskou národnost a prokazatelně nekolaborovali s okupačním režimem. Soudní odvolání byla po komunistickém převratu v roce 1948 marná. Díky konfiskaci majetku se Lichtenštejnsko a Československo a Česká republika do roku 2009 vzájemně neuznávaly, což byla světová rarita.