Historický spolek Liechtenstein

Dobrotivá vévodkyně Marie Terezie Savojská

9. ledna 2026: V posledních 20 letech se Historickému spolku Liechtenstein podařilo znovu objevit a veřejnosti prezentovat, život a odkaz vévodkyně Marie Terezie Savojské (11. 5. 1694 -20. 2. 1772). Narodila se jako čtvrtá dcera a sedmé dítě v pořadí ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Liechtensteinu a kněžny Erdmundy z Dietrichsteinu.

 

Do širší paměti veřejnosti se zapsala více než většina šlechtičen doby baroka. A to nejen svým příběhem velké lásky i tragédie, ale především pak svým mecenášstvím, reformou školství a farní správy a sociální péčí, kterými značně předběhla svou dobu. Možná to byl částečně i důsledek jejího vdovství a ztráty jediného syna, ale důkazy o jejím nevšedně lidském a sociálním přístupu k lidem, máme ještě z doby, kdy byla svobodnou princeznou.

 

Výzkumu a popularizaci života a díla paní vévodkyně se po roce 2000 věnoval Ing. Pavel Juřík, který o ní publikoval několik článků a popsal její život ve svých knihách o rodu Liechtensteinů. V roce 2012 zorganizoval výstavu v Městském muzeu v Kostelci nad Černými lesy a zádušní mši za vévodkyni Marii Terezii Savojskou a její rodinu a rod Liechtensteinů, která se konala ve zdejším kostele svatých Andělů strážných, který dala vybudovat. Mše se zúčastnila J. J. Marie-Pia Kothbauer princezna Liechtenstein, velvyslankyně Lichtenštejnska v České republice a princ Constantin z Liechtensteinu. Mši svatou celebroval kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka.

 

 

Vévodkyně Marie Terezie Savojská s vdovským šátkem ve vlasech

 

Více informací o vévodkyni Marii Terezii Savojské naleznete ve Zpravodaji HSL č. 1/2022: https://www.hs-liechtenstein.cz/zpravodaj_hsl_1_2022.pdf nebo v knize "Liechtensteinové, Pevně a stále" Ing. Pavla Juříka: https://www.luxor.cz/v/1974115/liechtensteinove-knizeci-a-panovnicky-rod

 

Dnes víme o životě paní vévodkyně mnohem více, díky dochovaným dokumentům v českých a lichtenštejnských archivech. Jejímu životu a dílu se věnuje především PhDr. Vladimír Jakub Mrvík, historik Regionálního muzea Kolín. Koncem roku 2024 vydal ve Středočeském sborníku historickém (2/2024, ročník 50), zajímavý článek „CARITAS ET PIETAS – LICHTENŠTEJNSKÝ CHUDINSKÝ FOND V 18. STOLETÍ JAKO PŘÍKLAD POZNÁNÍ „DĚJIN ZDOLA“, ze kterého jsme pro naše čtenáře vytvořili výtah. 

 

Vévodkyně Marie Terezie Savojská, rozená princezna z Lichtenštejna, patří k nejvýraznějším ženským osobnostem raně novověkých českých zemí. Její význam nespočívá v dynastické politice či dvorském vlivu, ale v dlouhodobé, systematické a prakticky fungující sociální péči o poddané, zejména na panství Kostelec nad Černými lesy a v jeho okolí. V tomto ohledu výrazně zastínila i svého otce, knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna, jehož charitativní projekty nejen převzala, ale dále rozvinula a modernizovala.

 

Od zbožnosti k instituci

Charitativní aktivity rodu Lichtenštejnů vyrůstaly z hluboce prožívané barokní zbožnosti. U Jana Adama I. se spojovala osobní víra s představou odpovědnosti bohatého aristokrata za „svěřené“ poddané. Jeho závěť z roku 1711, která nařizovala zřízení trvalých chudinských fondů na jednotlivých panstvích, položila pevný základ institucionalizované sociální péče. Tyto fondy měly „na věčné časy“ podporovat staré, nemocné, nemohoucí a jinak sociálně ohrožené osoby.

 

Teprve jeho dcera Marie Terezie Savojská však dala této myšlence novou dynamiku a konkrétní podobu. Zatímco otcův chudinský fond fungoval spíše jako finanční mechanismus, vévodkyně vybudovala propracovaný systém sociální pomoci, který kombinoval přímé dávky, ústavní péči i krizovou podporu při živelných pohromách.

 

Chudinský fond v praxi: „dějiny zdola“

Unikátní hodnotu má dochovaný soupis chudých z roku 1791, který umožňuje nahlédnout do každodenní reality venkovské chudoby. Na černokosteleckém panství bylo tehdy podporováno 517 dospělých osob, což při odhadovaném počtu 13 000 obyvatel představovalo významnou část populace. Převahu tvořili staří lidé (více než polovina), často kombinující vysoký věk s tělesným postižením. Další skupiny zahrnovaly invalidy v produktivním věku, chudé samoživitele, nemocné, mentálně postižené i sirotky.

 

Záznamy o jednotlivých osobách – často velmi plastické – ukazují, že nešlo o anonymní statistiku, ale o konkrétní lidské osudy: slepé starce, chromé ženy, oběti mrtvice, vdovy s dětmi či hluchoněmé od narození. Denní podpora ve výši několika krejcarů mohla působit zanedbatelně, avšak v součtu šlo o částky, které představovaly značnou zátěž pro vrchnostenskou pokladnu. Už jen za čtrnáct dní činily dávky přes 439 zlatých – sumu odpovídající ceně solidního domu.

 

Zajímavým rysem systému byla jeho místní zakotvenost: návrhy na podporu předkládali rychtáři, kteří znali situaci ve svých obcích. I přes určitou nepravidelnost ve výši přidělovaných částek se jednalo o funkční mechanismus, jenž reálně zmírňoval bídu.

 

Špitál v Kostelci: důstojné stáří

Jedním z nejviditelnějších počinů Marie Terezie Savojské bylo znovuzřízení a výrazné rozšíření špitálu v Kostelci nad Černými lesy. Z původního zařízení pro sedm osob vznikla moderní instituce pro čtyřiadvacet chovanců, umístěná v nové patrové budově s tehdy výjimečným technickým řešením – vytápěním teplým vzduchem.

 

Špitál poskytoval nejen střechu nad hlavou, ale i materiální zabezpečení na vysoké úrovni: pravidelné ošacení, obuv, prádlo i stravu. Pro chudého poddaného představovalo přijetí do špitálu vysněnou jistotu důstojného dožití. Kapacita zařízení sice nemohla pokrýt všechny potřebné, ale v kontextu doby šlo o mimořádně štědrý a promyšlený projekt.

 

Špitál u černokosteleckého zámku byl před rokem 1989 zachráněn před demolicí místními dobrovolníky

 

Druhý špitál vévodkyně savojská založila v nedalekých Kounicích.

 

Donationsfond: prevence sociálního kolapsu

Druhým klíčovým nástrojem vévodkyniny politiky byl tzv. Donationsfond, založený roku 1766. Formálně měl sloužit k pomoci při živelných pohromách, v praxi se však stal flexibilním nástrojem stabilizace venkovské ekonomiky. Nejčastěji z něj byly poskytovány příspěvky na nákup tažného dobytka – tedy na zachování výrobní schopnosti hospodářství.

 

Tento přístup ukazuje mimořádně pragmatické myšlení: pomoc nebyla zaměřena jen na zmírnění bídy, ale na prevenci jejího vzniku. Podpora zemědělské produkce byla zároveň v zájmu vrchnosti, což činí celý systém příkladem racionálního aristokratického paternalismu.

 

Aristokratický paternalismus bez iluzí

Činnost Marie Terezie Savojské nelze idealizovat ani chápat jako předstupeň moderního sociálního státu. Šlo o hierarchický model, v němž pomoc proudila shora dolů a poddaní zůstávali v závislém postavení. Přesto však její projekty představují výjimečný příklad funkční a dlouhodobé sociální politiky v předindustriální společnosti.

 

Vévodkyně navíc projevovala osobní zájem o spravedlnost na svých panstvích. Její výzva poddaným, aby se v případě bezpráví obraceli přímo na ni, svědčí o snaze omezit svévoli úředníků a posílit důvěru mezi vrchností a poddanými.

 

Závěr

Marie Terezie Savojská se zapsala do dějin českých zemí jako mimořádná mecenáška, organizátorka a ochránkyně sociálně slabých. Její dílo dokládá, že raně novověká šlechta nebyla nutně pouze vykořisťovatelskou elitou, ale mohla sehrát i pozitivní stabilizační roli. V kontextu „dějin zdola“ představuje její činnost cenný korektiv zjednodušených představ o barokní společnosti – a zároveň výjimečný příklad toho, jak osobnost jedné ženy dokázala ovlivnit životy stovek anonymních lidí.